Jak to všechno začalo

Když je vám skoro čtyřicet a nabubřelý manažer vás vyrazí z práce pro nadbytečnost, získáte ideální příležitost k zamyšlení. Už nemusíte chodit na porady, jezdit autem šest tisíc kilometrů měsíčně za fotoreportážemi, stíhat uzávěrku časopisu (ano, pracoval jsem tehdy přes 20 let v médiích), ale zároveň si přijdete tak trochu podvedený. Dělal jsem svoji práci špatně ? Byl s ní někdo nespokojený ? Ne. Prostě bylo třeba šetřit. I přesto, že firma velmi slušně vydělávala. Jednu výhodu mi ten vyhazov tehdy ale přinesl. Sám pro sebe jsem ji pojmenoval jako: NADECHNUTÍ.

Najednou jsem měl spoustu volného času. Mohl jsem vstávat kdy chtěl. A dělat prakticky cokoliv. Tady je třeba přiznat jednu výhodu. A sice odstupné, které mi můj chlebodárce po více než deseti letech věrné služby musel za to nakopnutí do zadnice poslat na účet. Nebyl to sice žádný zlatý padák, jaký nepochybně dostal o půl roku později tentýž manažer, co mě a pár dalších kolegů z redakce vyrazil. Nicméně, na nějaký čas mi to dovolilo nezabývat se „strašákem“, který většinu z nás pronásleduje každý měsíc: Složenky, poplatky, hypotéka…

Dal jsem si pár dnů oraz. Četl si, válel se, chodil víc na pivo. A přemýšlel, co dál. Pracovat zase v médiích ? Nedlouho po krizi a při tak malém zájmu o autorskou fotografii v novinách a magazínech? Nakonec jsem tuhle otravnou otázku nechal být. A pídil se spíš po něčem novém, jiném, nepoznaném. A hlavně víc osobitém a hmatetelném.

Když je vám bezmála čtyřicet a nabubřelý manažer vás vyrazí z práce pro nadbytečnost, získáte ideální příležitost k zamyšlení, co dál.

Prozkoumal jsem všechno možné. Nejdříve jsem chtěl mít kavárnu nebo bistro (ne snad, že bych si to mohl finančně dovolit, ale ta módní vlna zkrátka zasáhla i můj mozek, že ano…). Pak mě zase sváděla představa tvořit fotoobrazy starými fotografickými technikami, což by mohlo být přeci „kůůůůůl a trendy“. Vždyť retro přeci zase frčí? O týden později jsem zase usoudil, že musím dělat nejvíc originální designová bio trička. A jindy jsem se zase krátce „zamiloval“ do kůže a žil ve snu, že se určitě dokážu naučit dělat ty nejlepší kožené fotobrašny na světě. No, mohl bych v tom výčtu pokračovat, ale…

Nakonec jsem všechny ty vize a podněty vymetl z hlavy a přijal nabídku se vrátit k novinařině. Jenže časem mi ten „čertík odhodlání“ začal zase rejdit v hlavě. Až to nakonec přišlo. Respektive přišla. Tři náhodná, ale klíčová setkání s několika lidmi, kteří se přímo nebo okrajově věnovali práci se dřevem. TO je ono ! TO chci ! Jak to, že jsem na TO nepřišel dřív ?! Mimochodem, ta tři důležitá setkání a hlavně lidi, kteří mě při nich inspirovali, vám v budoucnu určitě představím. Protože bez nich bych se k tomu, co následovalo, asi nikdy neodhodlal.

Naší velkou výhodou je, že nespěcháme, protože nemusíme. A věříme, že je to správná cesta, na kterou se občas vydáte s námi.

Právě díky nim mě stále intenzivněji začala pronásledovat touha tvořit ze dřeva. A postavit dílnu. Malou, skromnou, ale vlastní. Ach ! Kdybych jen tehdy, před čtyřmi lety tušil, co všechno mě teprve čeká:-) A jak moc jsem byl na začátku naivní. Nicméně, začal jsem. Učit se, jak používat nástroje a stroje. Jak pokácet strom a zpracovat ho na fošny. Jak cenné dřevo uskladnit a vysušit. Zkrátka, koukal jsem se, učil, experimentoval, konzultoval se zkušenými řemeslníky. Sbíral informace a hlavně: Vyhledával a „syslil“ dřevo. A postupně s pomocí přátel proměnil plesnivé sklepení starého domu v místo, které postupně a pomalu vybavujeme a sdílíme. Máme za sebou první neúspěchy a komplikace. První sklepní „povodeň“, kterou nám poslaly jarní bouřky. První ztráty, první opravy. Ale i první řemeslné pokusy a výrobky. A tvoříme dál. Je to pro nás výzva, ale hlavně zábava a relaxace. Únik od standardních povinností a životů. Naší velkou výhodou je, že nespěcháme, protože nemusíme. A věříme, že je to správná cesta, na kterou se občas vydáte s námi.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *